Možnosti rozvoje osobnosti

Na úvod se nabízí otázka, na jakého odborníka se obrátit, když řešíme osobní či profesní problém nebo když chceme rozvíjet naši osobnost. Nejprve bych začala několika citáty, záměrně jsem vybrala odlišné oblasti rozvoje osobnosti. První je z teorie managementu, druhý je z psychoterapie.

Každá cesta, u níž se slibuje, že vede rychle a bezbolestně k cíli, je ve skutečnosti velmi falešná, jalová a neúčinná. Je třeba si uvědomit, že celý život zůstáváme hledači.“ (R. O. Zucha: Praktická příprava manažera. Management Press, 1993, s. 34)

Kdybych si dnes měla hledat terapeuta, nejprve bych se zeptala: S kým si zachovám svou autonomii? Kdo mi dá ověřitelné informace … Kdo mi uspokojujícím a čestným způsobem odpoví na mé otázky, uzavře se mnou poctivý, transparentní pracovní svazek, bude přístupný kritice a schopný konfrontace s fakty i s vlastními protimluvy a nebude slibovat nemožné?“ (A. Miller: Dětství je drama. Nakladatelství Lidové noviny, 1995, s. 85)

Soudobým trendem je bezesporu medicinalizace života a mezilidských problémů, rozvoj osobnosti se pak stává zdravotní službou. Nejprve se podívejme na problematiku psychoterapie a pokusme se zamyslet nad tím, co to vlastně psychoterapie je, jak se v ní dá vzdělávat a kdo je kompetentní psychoterapii vykonávat. Česká psychoterapeutická společnost České lékařské společnosti J. E. Purkyně schvaluje pro oblast zdravotnictví psychoterapeutické výcviky nabízené jednotlivými odbornými instituty a společnostmi, aby však tyto výcviky byly finančně životaschopné, bývají do nich připouštěni i absolventi jiných pregraduálních oborů než lékaři a psychologové. Psychoterapeutické výcviky trvají zpravidla 3 až 5 let, podmínkou přijetí bývá uzavřené pregraduální studium (zpravidla humanitního směru), věkový limit (např. pro transakční analýzu 23 let), úspěšně absolvované výběrové řízení či absolvovaný úvodní workshop (např. pro transakční analýzu TA101), někdy i poradenská nebo terapeutické praxe. Výcvik sestává z teoretické, sebezkušenostní (individuální a skupinové) a supervizní části. Pokud se hovoří o komplexním psychoterapeutickém výcviku, má se na mysli, že výcvik obsahuje všechny tyto tři části. V České republice prozatím není legislativně upravena psychoterapie mimo klinickou praxi, nicméně se absolventi psychoterapeutických výcviků sdružují pod záštitou České asociace pro psychoterapii a vystupují jako psychoterapeuti. Názor, že absolvent komplexního psychoterapeutického výcviku je psychoterapeut, však není jednotný a roky se kolem tohoto tématu vedou spory.

Dle výkladu České psychoterapeutické společnosti je psychoterapeutem klinický psycholog nebo lékaře (většinou psychiatr), který absolvoval psychoterapeutický výcvik a složil funkční zkoušku ze systematické psychoterapie. Systematickou psychoterapií se rozumí psychoterapeutická intervence trvající delší dobu. Vedle systematické psychoterapie se ve zdravotnictví hovoří o podpůrné a emergentní psychoterapii, což jsou typy intervencí, které bychom mimo oblast zdravotnictví označili jako poradenství a krizovou intervenci. Podpůrnou a emergentní psychoterapii pak dle tohoto výkladu mohou provozovat psychoterapeuticky vzdělaní lékaři s jinou atestací a někteří nelékařští pracovníci ve zdravotnictví jako např. adiktologové, kliničtí logopedi, vysokoškolsky vzdělané psychiatrické sestry apod. Takový odborník musí pracovat ve státním či nestátním zdravotnickém zařízení a psychoterapie je považována za výhradně zdravotnickou službu, tedy za práci s patologií (tj. duševní poruchou či poruchou osobnosti). Jako takovou ji lze hradit z veřejného zdravotního pojištění. Aktuálně existuje tzv. atestace v psychoterapii, kterou mohou skládat pouze kliničtí psychologové. Psychiatři ani ostatní lékaři žádnou formalizovanou kvalifikaci v psychoterapii získat nemohou, pro bližší informace vizte: https://www.ipvz.cz/o-ipvz/kontakty/pedagogicka-pracoviste/klinicka-psychologie/atestace-v-psychoterapii-aktuality. Vedle psychoterapie je nutné odlišovat psychosomatiku, což je odlišný nástavbový obor ve zdravotnictví. Psychoterapie ve zdravotnictví se kombinuje s farmakoterapií, avšak dle statistik ÚZIS ČR z roku 2011 je pouze 3,6 % všech psychiatrických pacientů léčeno psychoterapeuticky. Podle výkladu České asociace pro psychoterapii se jedná o činnost aplikovatelnou i mimo oblast zdravotnictví, například v resortu sociální práce, školství, soukromé praxe, vězeňské služby aj. Do budoucna by tento nesoulad měl vyřešit zákon o psychoterapii, který prozatím v české legislativě chybí. V průběhu pandemie COVID-19 se nedostatek v této oblasti projevil a zdravotní pojišťovny na to začaly reagovat. VZP začala přispívat na tzv. psychosociální podporu, bližší informace lze dohledat na: https://www.vzp.cz/pojistenci/vyhody-a-prispevky/dospeli/prispevek-na-podporu-zvyseni-dostupnosti-psychosocialni-podpory. V některých zemích je možné psychoterapii studovat na vysoké škole, v České republice nabízí nově Univerzita Palackého v Olomouci studijní program Aplikovaná psychoterapie a inovace v sociální práci, pro více informací vizte https://www.cmtf.upol.cz/nc/zprava/clanek/nejcastejsi-otazky-a-odpovedi-k-navazujicimu-magisterskemu-studijnimu-programu-aplikovana-psychotera/.

Psychiatr je lékař s atestací v oboru psychiatrie. Sexuologie je v České republice nástavbovou atestací nejčastěji psychiatrů, gynekologů a urologů. Jako sexuologové se také prezentují někteří kliničtí psychologové, kteří se profesně zabývají sexuologickými tématy (jako sexuální deviace, dysfunkce, poruchy pohlavní identity apod.). Lékaři léčí duševní poruchy a poruchy duši ovlivňující především farmakoterapií, případně i jinými terapeutickými prostředky, jako je např. elektrokonvulzivní terapie. Psychofarmaka mohou vedle psychiatrů indikovat i jiní specialisté, např. neurologové (všechna včetně antipsychotik a antikonvulziv), praktičtí lékaři (anxiolytika, hypnotika, antidepresiva) apod. Některá registrovaná léčiva jsou volně prodejná, např. anxiolytikum a myorelaxans pod komerčním názvem Guajacuran. Běžnou praxí bývá, že psychiatři, kteří léčí pacienty psychoterapií, neprovádí zároveň farmakoterapii a tuto část léčby delegují na své kolegy, aby nedocházelo ke křížení rolí. Farmakoterapii není dle mého názoru vhodné démonizovat, ale ani přeceňovat. Je dobré si uvědomit, že před nástupem moderních antipsychotik medicína používala dnes tolik obávanou lobotomii.

Klinický psycholog je nejčastěji jednooborový psycholog pracující ve zdravotnictví s atestací v oboru klinická psychologie. V této souvislosti je zajímavé, že některé vysoké školy nabízí postgraduální studium nebo habilitační řízení v oboru klinická psychologie. Můžeme se pak v praxi setkat např. s odborníkem, který má vědeckou hodnost docent v oboru klinická psychologie, aniž by byl atestovaným klinickým psychologem. Podle mého názoru se jedná o nešťastnou volbu termínu, který nerozlišuje mezi oborem aplikované a teoretické psychologie. Pro teoretickou oblast by se měl použít spíše výraz patopsychologie, psychopatologie či v zahraničí používaný termín „abnormal psychology“. Klinický psycholog provádí ve zdravotnictví vedle psychoterapie také psychodiagnostiku. Jako problematické bývá posuzováno působení klinických psychologů a psychiatrů mimo zdravotnická zařízení. Tedy pokud např. atestovaný klinický psycholog s atestací v psychoterapii, resp. dřívější funkční zkouškou z psychoterapie, provozuje vedle své profese klinického psychologa psychologickou poradnu v režimu živnostenského zákona (jako vázanou živnost psychologické poradenství a diagnostika), ale své služby inzeruje jako služby klinického psychologa, případně jako psychoterapii. Je to asi stejná logika, jako kdybych já jako vědecká pracovnice a vysokoškolská pedagožka uspořádala vzdělávací program a prohlásila ho za univerzitní vzdělávání z titulu svého úvazku na univerzitě. O vysokoškolské vzdělávání by se nejednalo, ani pokud by probíhalo v pronajatých prostorách vysoké školy, v režimu živnostenského podnikání, by to bylo stále mimoškolní vzdělávání.

Můj osobní názor je, že psychoterapie je léčbou duše. Léčbu může vykonávat lékařský i nelékařský zdravotnický pracovník v příslušném zdravotnickém zařízení (jako je klinika, nemocnice, soukromá ambulance, nestátní zdravotnické zařízení apod.). Léčba mimo oblast zdravotnictví se pak stává léčitelstvím, což nemusí být nutně chápáno negativně jako šarlatánství nebo jako vědomá snaha někoho podvést a vylákat z něj finanční prostředky. Neeticky a neprofesionálně se může chovat lékař stejně jako léčitel. Problém ovšem spočívá v tom, že na rozdíl od zdravotnických profesí není profese léčitele regulována.

Psycholog: Absolvent pregraduálního studia jednooborové psychologie nebo kombinace psychologie s jiným oborem. Může nabízet služby psychologické poradenství a diagnostika jakožto vázanou živnost, pro její udělení je potřeba vzdělání a odpovídající praxe (1 rok, nebo 3 roky). Zda subjekt touto licencí disponuje je možné ověřit na stránkách www.rzp.cz. Vedle klinických a poradenských psychologů existují i další specializace jako např. školní psycholog, forenzní psycholog, policejní psycholog, dopravní psycholog aj., tyto profese mají individuální specializační požadavky. Pokud tedy potřebujete dopravně psychologické vyšetření, hledejte dopravního psychologa. V případě potíží s dětmi, jejich výchovou a vzděláváním, není od věci se obrátit přímo na školu (ZŠ, SŠ, VOŠ), která má povinnost zřídit školní poradenské pracoviště. Jeho součástí je minimálně metodik prevence a výchovný poradce, dále zde může působit školní psycholog a speciální pedagog.

Psychoanalytik: Absolvent psychoterapeutického výcviku v psychoanalýze. Zakladatelem psychoanalýzy je rodák z moravského Příboru S. Freud, kde je možné navštívit Freudův rodný dům. Není příliš známé, že Freud by specializací neurolog, nikoli psychiatr. Od klasické freudiánské psychoanalýzy se v různé míře odkláněli Freudovi žáci a stoupenci. Psychoanalýza operuje s konceptem nevědomí, a to osobním nevědomím v klasickém freudiánském pojetí, kolektivním nevědomí v pojetí jungiánském a rodinným nevědomím v pojetí szondiánském. S pojmem psychoanalytik je možné se setkat i u psychologických škol a směrů, které mají své kořeny ve Freudově učení, jsou jimi např.: jungiánská analytická psychologie, berniánská transakční analýza (především klasická školacathexis school), skupinová analýza, szondiánská Schicksalanalyse, někdy se sem řadí i existenciální analýza aj.

Kouč versus poradce: Profese kouče ani poradce nejsou v České republice legislativně regulovány, může je tak prakticky provozovat kdokoli formou volné živnosti. Při výběru kouče nebo poradce je vhodné důkladně zvažovat jeho odbornou způsobilost. Nejznámější organizací zajišťující výcvik v koučování je ICF (International Coach Federation). Koučování jako technika je charakteristická metodou kladení otázek, stanovování priorit, empatie a aktivního naslouchání. Avšak ani rozvojové poradenství není dobré chápat jako dávání konkrétních rad do života. Rady mají spíše univerzálně platný charakter: Nemohu měnit druhé, jen sám sebe a prostřednictvím vlastní změny přizvat okolí ke změně aj. Obdobné typy rad vychází z filozofie, vzdělání, profesní přípravy a zkušeností poradce. V této souvislosti je vhodné si položit otázku, který psychoterapeutický a poradenský směr je pro mě atraktivní? Humanistický a fenomenologický přístup, daseinsanalýza, psychoanalýza, psychodynamické směry, KBT, systemika, gestalt? Poradce, psychoterapeut, psycholog, psychiatr, psychoanalytik, kouč …? Pro někoho může být řešením najít si místo poradce kartářku, esoterika, babku kořenářku nebo léčitele. Pro někoho zpověď v kostele a pastorační péče. Možností rozvoje osobnosti je celá řada.

Jsou i jiné možnosti. Člověk se přirozeně rozvíjí v rámci jakéhokoli mezilidského vztahu, který nemusí mít nutně podobu vztahu odborník a jeho svěřenec, jak tomu je u pomáhajících profesí. I neformální vztahy formují a rozvíjí osobnost, člověk se mění působením životního partnera, přátel i kolegů na pracovišti. Jinou formou rozvoje je cestování objevování cizích kultur a konfrontace s nimi. Někdo potřebuje nejprve procestovat celý svět, aby mohl poznat sám sebe. Jinými metodami rozvoje osobnosti jsou i různé orientální techniky jako meditace, jóga, bojová umění. K rozvoji osobnosti může přispět i umění, ať už výtvarné, dramatické, slovesné či jiné. Svůj rodinný skript může člověk nahlédnout díky genealogii a studiu svého rodového původu. Možností rozvoje osobnosti je nepřeberné množství, stačí si jen vybrat a začít.

 Já poskytuji poradenství v režimu živnostenského zákona jako vázanou živnost Psychologické poradenství a diagnostika. Využívám znalosti ze studia několika vysokoškolských oborů, dvou psychoterapeutických výcviků a četných školení. Má práce je pravidelně supervidována. Jako členka Česká společnosti pro analytickou psychologii a frekventantka psychoterapeutického výcviku v analytické psychologii se řídím Etickým kodexem ČSAP.

Obsah stránky aktualizován v srpnu 2021.