Týraná žena

Démonický milenec pohledem analytické psychologie

V plzeňském Divadle J. K. Tyla se divák může seznámit s hrou belgického expresionisty Michela de Ghelderode Sir Halewyn. Melodram v divácích zanechává rozporuplnou fascinaci zlem, ohromení temnou atmosférou a nepochopitelnou destruktivitou. Někteří nadšeně aplaudují a po představení vtipkují, že se budou bát dojít domů, jiní hru ocení sotva zřetelným potleskem. Stejně tak kontroverzní se může jevit sebedestruktivita ženy, která se týrá sama nebo si k tomu účelu pořídí násilného partnera. Je vůbec možné, aby v dnešní emancipované době žena trpěla? Právě v dnešní době eskaluje nevědomý souboj pohlaví, inflace hodnot ohrožuje jak ženy, tak i muže. V prostředí ostrých loktů je ženství devalvováno do konkrétně názorné podoby kvót ve správních radách. Ženy se týrají obezitou, stejně jako dietami, nutkavým přejídáním nebo drastickým hladověním. Matky psychoanalýzy přesunuly odpovědnost za patologii potomků z muže na ženy. Význam otcovského principu je zpochybněn a mateřská role je přetížena. Ženství je kolektivně znásilňováno, znásilňována je příroda a znásilněn je i muž skrze svou vnitřní ženskou stránku – animu.

Lidové pohádky spadající dle lexikonu pohádkových motivů Arne-Thompson pod kódy 311 (záchrana sestrami), 312 (usmrcení panny) nebo 955 (loupeživý ženich), vypovídají o destruktivním napadání ženství podobně jako flanderská pověst, jež se stala předlohou pro Sira Halewyna. Jungovská psychologie destruktivní řádění v ženské psýché označuje jako negativního anima, C. Pinokola Estés v této souvislosti hovoří o vnitřním duševním dravci, Marion Woodman o démonickém milenci. Ničivá síla negativního anima působí na ženu sebedestrukcí: „Nejsem dost hezká. Nestojím za nic. Nikdo mě nemá rád. Jsem bezcenná. Jsme bezmocná. Jsem hloupá.“ S démonickým milencem žena pořádá noční dostaveníčka přejídání: „Dej si kousíček dortu, bude ti pak příjemně.“ Démonický milenec je sílou magnetu přitahován v objektové rovině mezilidských vztahů: „Nejsi dost hezká. Nestojíš za nic. Nemám tě rád. Jsi bezcenná. Všechno zkazíš. Jsi hloupá. Proč tak žereš, nevejdeš se do šatů, člověk se za tebe musí stydět.“

Proč si to žena nechá líbit? Podléhá démonickému svůdci, zapomíná kým je, odcizuje se své přirozenosti a nechá si líbit cokoli. Halewyn láká panny na překrásný zpěv, Purmelende zapomíná kým je a následuje hlas instinktu: Než tu dupat po dlaždicích, trhat prádlo nebo drtit křížek, myslím, že by bylo lepší všechno odvrhnout a utéci, změnit se v běsnivě pádící zvíře úpící rozkoší a strachem. Vyplašené zvíře, které lovec uchvátí, aby jej zardousil, horké a uštvané. V grimmovské pohádce Fitcherův pták (KHM 46) skáčou panny čarodějovi samy do nůše, sotva se jich lehce dotkne. V Perraultově pohádce pozve Modrovous šlechtičnu s dcerami na venkov a mladší ze sester okouzlí roztodivnými a pompézními kratochvílemi. Panny jsou očarovány, nedbají nic toho, že má ženich pověst vraha, neodradí je žebravý původ, ani děsivý modrý vous, dobrovolně kráčejí na smrt. Očarování je tak silné, že je těžké přiznat si jeho vnitřní původ. Žena nevidí a neslyší.

Stupňující agrese sílí a není možné jí vzdorovat, protože jáské obrany jsou příliš křehké. V pohádce Ženich vrah (KHM 40) přivádí lupiči dívku a nutí ji pít víno: Dívka křičela a srdceryvně plakala. Raubíři byli opilí na mol, nic nedali na dívčino úpění. Přinutili ji pít víno, tři vrchovaté sklenice, první sklenici bílého, druhou červeného, třetí žlutého, a jakmile je vypila, puklo jí srdce; strhali jí z těla krásné šaty, položili ji na stůl, rozsekali její krásné tělo na kusy. Kouzlem omámená žena nemá dostatečně silnou jáskou obranu, pije jeden kalich hořkosti za druhým. Verbální útoky vystřídají útoky fyzické v podobě násilí nebo sebepoškozování či narcistického zabývání se vlastním tělem, po třetím poháru již puká srdce, žena je zabita nebo si sama sahá na život. Jaké nabízí pohádky řešení?

Procitnutí, obnova jáské integrity, sebevědomí, sebedůvěra, sebeobrana, copingové strategie, zbystření smyslů, nechat si pomoci od druhých … Purmelende procitá, když Halewyn opakuje její jméno, uvědomuje si, kdo je a dravci utíná hlavu jeho vlastním mečem. Nevěsta z Fitcherova domu je nedůvěřivá, chytrá a lstivá. Než vstoupí do zakázané komory, pečlivě schová vajíčko, které ji má prozradit krvavými skvrnami. V komoře poskládá dohromady své rozsekané sestry: Vyhledala jejich údy, složila všechny části těla k sobě, hlavu trup, paže i nohy. A když bylo celé tělo pohromadě, údy se pohnuly, přimkly k sobě, obě mrtvé dívky otevřely oči a ožily. Otevřít oči pravdě, poskládat stínové sestry, jež podlehly svůdci, integrovat osobnost, začlenit já do osy já a self. Vajíčko je symbolem nového zrození, ale ve své křehkosti musí být pečlivě ochráněno, aby se z něho mohlo něco zrodit. Dívka vystaví ve vikýři umrlčí lebku, proti ďáblovi bojuje prostředky smrti. Sama se přestrojí za cizokrajného ptáka tak, že vlezla do sudu s medem a vyválela se v rozstřižené peřině. Fitcherův pták se etymologicky interpretuje jako pták s plovacími blánami, vodní pták. Dívka chráněná přestrojením pak propluje jako labuť mezi přicházejícími hosty.

Nevěsta z pohádky Ženich vrah je varována na prahu domu ptáčkem v kleci: Vrať se, vrať, nevěstinko mladá, je to dům lupiče a vraha! Ptáček symbolizuje intuitivní nápad či myšlenku, která z nenadání vyskočí z nevědomí a vysílá poplašnou zprávu. Je to, jako když nás přepadne náhle tušení, že tady něco nesedí, něco není v pořádku. Ve sklepení dívka navazuje kontakt s prastarou ženou, s ženskou moudrostí; cestu domů si označí hrachem a čočkou. Hrášky a čočky v měsíčním světle vzklíčí a ukáží dívce cestu domů. Na hostině ženicha usvědčuje malíčkem s krásným prstenem zavražděné panny. Prsten je symbolem celosti a integrity psýché. V pohádkách Modrovous, Fitcherův pták i Ženich vrah démonického milence zabijí bratři či příbuzní nevěsty. Negativní animus se musí proměnit v pozitivního anima, který ženě pomáhá. Řešením není zaujmout nedůvěřivý postoj ke světu a k mužům. Negativní síly mají být kultivovány a použity pozitivně, sociálně žádoucím stylem, stejně jako vdova po Modrovousovi použije dědictví a podpoří své blízké a nakonec i sama sebe, aby se znovu provdala. Asper (2006) k tomu dodává: Každá žena, která se naučí ignorovat animovy odsudky a znehodnocující mínění a nedovolí, aby jím byla rozsekána na kusy, po určité době ke svému překvapení zjistí, že k ní animus či její partner znenadání zaujímá poněkud přátelštější postoj.

Proč ale Purmelende z Ostrelandu na konci hry umírá? Je to tím, že neměla podporu rodiny? Bylo její pudové jednání málo vyvažováno vědomými postoji? Nebo vymanění z osidel zla bylo příliš rychlé a radikální? Woodman (2009) varuje před radikálností změny: Když budeme tyto závoje strhávat násilím tak, že například člověka s anorexií donutíme jíst, obézního člověka donutíme, aby se postavil na váhu, nebo člověka s bulimií přinutíme, aby neprováděl své rituály, pak uvolníme v nevědomí dotyčného kompenzační síly, které by já nemuselo udržet pod kontrolou. … Dokud potají žena nenávidí své ženství, bojí se vlastní sexuality, bičuje své tělo nadávkami, kletbami, hladověním nebo jídlem, které jí škodí, nemůže se bez ohledu na to, jak je tlustá či hubená, začít uzdravovat. Prostředkem v boji proti démonickému milenci je obnova vlastní hodnoty. V minulosti si prostřednictvím lidových vyprávění lidé předávali moudra takového boje symbolickým jazykem. Dle Piagetova kognitivního vývoje (1999) nastupuje symbolická funkce s nástupem řeči kolem druhého roku života. Umožňuje vyjádřit něco něčím jiným, například sebedestrukci prostřednictvím pohádky o Modrovousovi.

V moderní době si folklórní pohádky vyprávíme zřídka, symbolickou funkci aktivujeme psychoanalytickými technikami. I když lidé mají témata zpravidla dobře promyšlená, stejně nevědí, jak postupovat dál, jsou v zajetí dilemat buď-anebo, nejsou si změnou dostatečně jistí, cítí se zmateni a bezradní. Psychoanalytické techniky rehabilitují imaginaci a umožňují téma zpracovat na hlubší prožitkové rovině. Analytický vztah nabízí bezpečné prostředí, kde je možné skládat části kousek po kousku. V úspěšném analytickém procesu je analytik zvnitřněn jako pozitivní figura a klient rozvíjí pečující postoje sám k sobě.

 

Zdroje:

Aarne, A.; Thompson, S.: The Types of the Folktale, Helsinki (1981): Academia Scientarium Fennica.

Asper, K.: Fitcherův pták. Negativní animus a stín u osob s narcistickými poruchami. IN: Stein, M.; Corbett, L. (ed.): Příběhy duše. Moderní jungiánský výklad pohádek I, Brno (2006): Emitos.

Estés, C. P.: Ženy, které běhaly s vlky. Mýty a příběhy archetypů divokých žen, Praha (1999): Pragma.

Grimm, J.; Grimm, W.: KHM (Kinder- und Hausmärchen).

Modrovous (Sir Halewyn): Divadlo J. K. Tyla. 15. 11. 2019.

Piaget, J.: Psychologie inteligence, Praha (1999): Portál.

Perrault, C.: The Complete Fairy Tales by Charles Perrault. New York (2009): Oxford University Press.

Woodman, M.: Těhotná panna, Brno (2009): Emitos.